Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Povídky

V kapkách deště

4. června 2012 v 22:05 | Luciebeth Lonely Samotářka
S bolestným výrazem pohlédla z okna. Malé kapičky deště se rozbíjeli o mokrý asfalt jako malé střípky křehké nádoby. Olivie měla toto počasí ráda, mohla jen tak sedět a koukat z okna, aniž by ji kdokoliv pozoroval. Prsty přejela po okenní římse. Dřevo bylo navlhlé důsledkem pochybného těsnění. Nevadilo jí to, už byla zvyklá.

Když bolest nepřestává, přichází apatie.

Střípky naděje

18. listopadu 2011 v 15:02 | Luciebeth (L.s)
Já vím, že není moc dobrá. Ale přeci jen, je to naděje...
Naděje, že někdy možná napíšu něco opravdu krásného.

Šanta s vůní strachu

1. července 2011 v 19:47 | Samotářka
Opravdu stará povídka pocházející z dob, kdy jsem se ještě angažovala na micinách. Původní název byl úplně jiný, ale tento sedí k povídce mnohem lépe. Moc milý příběh, napsaný ani není nijak umělecky (2009), ani není příliš reálný, jenže mě se moc líbí i po těch třech letech.

Ladné pohyby (?)

30. dubna 2011 v 13:29 | Samotářka
Hloupost je fajn. Nic nevíte, nevidíte, nic vás netrápí... Je to ale droga. Zlá, zákeřná a přesto tak sladká. Tento týden vyřiďte všem hloupým lidem které znáte, jak moc je obdivuji.

Hedvábný papír promáčený slzami

26. dubna 2011 v 20:32 | Samotářka
Věděli jste, že už ve starověkém Římě se studovala filosofie? Jo, úvahy o životě, to je moje. :)

Znáte ten pocit, když dostanete úplně novou věc? Nedočkavost, vzrušení, štěstí. Jako v občance: potřeba vlastnit je jednou ze základních potřeb člověka. Tato potřeba není nikdy plně uspokojena.

Tento psychologický příběh (krapet depresivní) je založen na tomto pocitu. Jste rádi, že mát něco nádherného, ale víte, že už to nikdy nepoužijete. Nebo snad ano? Hodně myšlenkové. Ano, je to hrůza, ale tady jde o pocity.

Černá kočka na náhrobku

21. dubna 2011 v 16:02 | Samotářka
Nepříliš povedená, celkem dost uhozená, ale má něco do sebe. Asi jako čokoládová zmrzlina. Obyčejná, stará ale přesto tak přitahující, že denně vyhrává nad fascinujícími příchutěmi chili, mentosek, či meruňky.

Zvláštní, jízlivé vyprávění o krutosti, bezohlednosti, a beznaděje.
...


Pomalu svítalo. Bledé sluneční paprsky opatrně ozařovaly vlhkou zem. Studený severní vítr vál mezi hroby. Ticho rušilo kromě syčení větru ale i něco jiného. Že by dusot hlíny a štěrku? Ano, ale na hřbitově bylo ještě zavřeno. Kdo to tedy mohl být? Kdosi odhazoval zmrzlou zeminu. Hrobník?

Jediná nevinná duše tohoto světa

6. dubna 2011 v 20:13 | Samotářka
První povídka. První depresivní povídka. Co přijde pak? První láska? Nevím, ale jsem ráda. Opar nevědomosti je někdy krásnější, než nože pravdy. Neboť vše má svůj řád, a moc dlouho jej lidé narušovaly. A tak žijme teď a tady, minulost byla a zítřek nikdy nebude. Protože dnes je dnes, a zítra bude zase dnes. Proč to lidstvo nepochopilo? Vždyť je to tak jednoduché. Jako třetí sloupec v minulém čase v angličtině. Učí se v devítce, ale základ pochopí i šesťáci. Jen já se dokola ptám "proč?"
 
 

Reklama
© 2011 - 2012