Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Kresby 2011

Když vás štve přítomnost, zkuste minulost...

3. října 2011 v 15:00 | Luciebeth Lonely (Samotářka)
...Řekla Luciebeth Lonely a pustila se do kresby pojmenované "Retro."

Klavíristka

14. června 2011 v 16:13 | Samotářka
Dlouhé prsty jemně hrály na klavíru jemnou melodii, která s koncem písničky pomalu utichala. Obratné prsty hrály, aniž by zelené oči musely sledovat změť černobílých kláves. Stálo je to velkou dřinu, bolest, ale konečně ty prsty mohly hrát zde před naplněným sálem svou melodii. Zatímco prsty se pohybovaly po klavíře, přimhouřené zelené oči si prohlížely naplněný sál.
Melodie pomalu utichala. V sále byl slyšet tichý potlesk, který pomalu zesiloval. Klavíristka se zvedla a udělala tiché gesto směrem k publiku. Fotoaparáty cvakaly, aby ji zvěčnily v této nádherné chvíli.

Never say never

12. dubna 2011 v 18:48 | Samotářka
Pocit vítězství, nejistota, úleva. A nesnesitelná radost... Chvíle, kdy vám už je vše jedno, jen abyste doběhli do cíle...

Naopak: Pocit beznaděje, smutku, osamělosti, zatracení... Aneb když jste na světě úplně sami a není nikdo, kdo by vás z té hluboké beznaděje vytáhnul.

Tyto pocity (dnes) nesdílím, je zvláštní, že když předchozí den je úžasný, ten druhý se naprosto posere. No, to je jedno. Mám tu pro vás "malbu" a kresbu s názvem: Never say never.
 
 

Reklama
© 2011 - 2012