Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Jak jde život

Usmějte se, zítřek bude horší

8. května 2012 v 14:00 | Luciebeth Lonely Samotářka
Nějak mě přestalo bavit věřit na lepší zítřky. Vlastně to začalo už v době, kdy jsem si začala každý den (pravidelně!) psát deník. Vždycky, když jsem si četla zápisek ze včera, připadal mi daleko zajímavější, lepší a prostě hezčí. Totéž mám s články, prostě všechno jde do kytek.
Nejhorší na tom je, že mně to je absolutně ukradený.

(Miluju svůj foťák za tenhle profil, je to magický.)

V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu

22. dubna 2012 v 12:11 | Luciebeth Lonely Samotářka

Znáte ten trapný pocit, kdy říkáte pravdu, ale uprostřed věty se začnete hrozně smát, že vám nikdo nevěří?
Když třeba někoho přesvědčujete, že někoho jiného opravdu nemilujete, ale on se tváří tak srandovně, že to nevydržíte, hrozně zrudnete a dusíte se smíchy? Ano, ubírá to vašim slovům na autenticitě.
A když někoho přesvědčujete, že na někoho jiného nemyslíte a pak mu omylem pošlete odkaz na jeho fotku s komentářem, že mu to tam vážně sluší, i když ten komentář patřil k fotce někoho úplně jiného?
Nikdo vám nebude věřit, nebojte. A časem si přestanete věřit i vy sami. Pokládáte si naprosto absurdní otázky, které by vás jinak nenapadly. Co když ho vlastně miluju? Co když jsem ten komentář podvědomě psala k jeho fotce?

Ale ne, takovou radost ti, Charlotte, neudělám. Pořád si ještě v tomhle věřím. Docela.


(Miluju tyhle kytky, vypadají úžasně po dešti.)

Láska má určitě velký význam, jen bych ráda věděla jaký

7. dubna 2012 v 15:31 | Luciebeth Lonely Samotářka
Zbožňuju jaro. Je o trochu lepší, než podzim a o trochu horší, než léto. Jenže, nechápejte mě špatně, ale tohle jaro je na houby. Začalo fajn a opilo nás rohlíkem. Jenže když už se konečně dá jaru říkat jaro, tak je ošklivě, prší, sněží a já se v Jiříkově v baráku bojím dojít si na záchod. Je jedno, jestli je poledne, či půlnoc, ta tma je stejná.
Takže když zrovna nepíšu článek, do ucha mi nekřičí Nirvana a neoplácím kamarádovi šťouchnutí, mám pocit, že za mnou stojí Samara. Teď ten pocit mám sice taky, ale není čas se tím moc zabývat. Konečně jsem po dlouhém filosofickém bádání zjistila k čemu to šťouchání na ksichtoknize vlastně je. Abychom se za ošklivého počasí nebáli.

(Uhádnete, kterou knihu jsem si četla o Hodině Země?)
 
 

Reklama
© 2011 - 2012