Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

V kapkách deště

4. června 2012 v 22:05 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Povídky
S bolestným výrazem pohlédla z okna. Malé kapičky deště se rozbíjeli o mokrý asfalt jako malé střípky křehké nádoby. Olivie měla toto počasí ráda, mohla jen tak sedět a koukat z okna, aniž by ji kdokoliv pozoroval. Prsty přejela po okenní římse. Dřevo bylo navlhlé důsledkem pochybného těsnění. Nevadilo jí to, už byla zvyklá.

Když bolest nepřestává, přichází apatie.



Olivie se topila v apatii už příliš dlouho, uvízla v mlze. Neviděla dopředu, dozadu ani tam, kde vlastně je. Bylo jí to vlastně jedno, přišlo bolestné smíření. Byla uvězněná pod duhou zdánlivého štěstí. Zdánlivě byla obyčejná. Dívka se špinavě blond vlasy, které jí každým rokem trochu ztmavly, nevýrazné šedé oči a drobná postava. Olivie nebyla navenek nijak zvláštní ani povahou, byla tichá až zakřiknutá a na většinu věcí neměla žádný názor. Běžné věci ji nezajímaly, navenek ji nezajímalo nic.


Navenek byla nedobytný hrad, nezlomitelná. Ale uvnitř, kam se nikdo nedíval, se jí dotkla každá maličkost. Měla ráda deštivé počasí, slzy nebyly rozeznatelné od kapek deště. Od těch malých princezen tančících a dopadajících na ten špinavý svět. Ty kapky, co jí tančily před očima a stékaly po okně, byly jako malí andělé padající směrem z nebe. Andělé, kteří zhřešili a museli spadnout dolů.

Jako se Olivie musela narodit. Neměla ten den ráda, den, kdy se narodila. Byl to ošklivý březnový den, jeden z mnoha deštivých. Olivie se narodila jako uplakané dítě a jím také zůstala. Čím byla starší, tím víc se snažila být silná a tím víc se hroutila. Všichni po ní něco chtěli, ona se chtěla jen zavřít do pokoje a nechat vyplout ten den v potocích slz.

Jak stárla, lidé si najednou uvědomili, že vlastně není až tak dokonalá. Vykašlali se na ni, prostě ji ignorovali. To rozkošné blonďaté dítě ztmavlo, přátele poztrácelo, nechalo zaprášené v koutě a tak chytré už taky nebylo. Co zkrátka s patnáctiletou ubrečenou obyčejnou holkou? Nic, vykašlali se na ni a nechali ji samotnou. Stát v zamčeném pokoji u okna. Sedět a litovat se, hlavně nedat najevo slabost.

To byl Oliviin život. Pozorovat déšť a osudy ostatních. Co přijde po apatii? Šílenství.

Olivie znovu vyhlédla z okna. Bylo to opravdu vysoko, někdy z toho pohledu dostávala závratě. Dnes ne. Protože dnes už neměla strach z ničeho, neměla co ztratit. Potichu přešla ke dveřím, podlaha trochu zapraskala. Zkontrolovala, jestli je opravdu zamčeno, bylo. Opatrně vyndala klíč ze zámku a dala si ho do kapsy. Posadila se ke stolu, chtěla něco napsat. Ale co? Dopis? Neměla světu co říct. Svět jí sebral slova z úst a nechal ji oněměle stát. Ve strachu, zoufalství. Otevřela tedy deník na náhodné stránce a na papír napsala jediné slovo. Sbohem. Položila to přes deník, deník, který chtěla, aby někdo četl. Chtěla, aby všichni věděli, jak se cítí. Přestože byla malá, opuštěná a bez naděje. Ten deník tam nechala ležet překrytý papírem, dopisu nebylo třeba.

Otevřela okno, opatrně, aby se nevysypalo, nechtěla udělat moc hluku. Vždycky to tak chtěla, odejít tiše a nenápadně. Vylezla na parapet, auta pod jejím oknem dělala příliš mnoho hluku. Rozehnávala dešťové kapky z kaluží, kaluží, kam kapky patřili. Olivii také vytrhly takto ze společnosti. Násilně a bezohledně, naprosto samozřejmě. Pohlédla dolů z okna, zmocnila se jí závrať. Najednou to nechtěla udělat, možná ještě nebyl čas odejít. Chtěla se otočit a jít zpátky, mezi všechno co nenáviděla. Náhle se však zvedl vítr, který Olivie vždy považovala za něco správného, upřímného a neomylného. Teď ji ten vítr sfoukl. Jako zrníčko prachu, se stejnou lehkostí letěla dolů, mezi kapky, mezi auta…

Olivie padala z okna se stejnou samozřejmostí, jako dešťové kapky letěly z oblohy. Stejně osamělá, zlomená a nejistá. Už nebylo cesty zpět, ani dopředu.

Protože po šílenství nastává hořký konec. Protože život je jen pouhá fraška.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Discharge | Web | 5. června 2012 v 20:57 | Reagovat

Nemám slov, dokonalé.

2 Byakko | Web | 6. června 2012 v 20:57 | Reagovat

Dokonale... smutné! Je to nádherně popsané. To, jak neustále popisuješ ty kapky deště a přirovnáváš je potom k padajícím andělům a nakonec k Olivii, to je naprosto úžasné! Úplně jsi mi tím vyrazila dech. Máš talent! ;) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012