Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Červen 2012

Za višněma

7. června 2012 v 20:14 | Luciebeth Lonely Samotářka
Neřeště ten název. Prostě mi hráblo, protože jinak se tohle vysvětlit nedá. Čekám, že se za pět minut zase vrátím, tenhle článek smažu a všechny vás odprosím. Anebo taky ne, každopádně - mizím odsud.

Pamatuju si na ten první design, na první článek, psala jsem ho hodně dlouho. Ten první design byl takovej zelenej, amatérskej a neměl menu. Hehe, dodneška se mi docela líbí.
Ale nechci být nostalgická, jen vám chci říct, že si rozhodně zakládám blog nový.

Adresu určitě napíšu dvěma mým nejoblíbenějším blogerkám Peťe a Charlotte, ostatní - prosím napište do komentářů váš e-mail (+ přezdívku a blog, abych věděla, kdo píše) a já vám tu adresu pošlu.
Naposledy Ahoj.
Naposledy jako Luciebeth z blogu contery.
Stejně vás mám všechny ráda, i tenhle blog.
Určitě napište o adresu, pa. ;)


V kapkách deště

4. června 2012 v 22:05 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Povídky
S bolestným výrazem pohlédla z okna. Malé kapičky deště se rozbíjeli o mokrý asfalt jako malé střípky křehké nádoby. Olivie měla toto počasí ráda, mohla jen tak sedět a koukat z okna, aniž by ji kdokoliv pozoroval. Prsty přejela po okenní římse. Dřevo bylo navlhlé důsledkem pochybného těsnění. Nevadilo jí to, už byla zvyklá.

Když bolest nepřestává, přichází apatie.
© 2011 - 2012