Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

4. Kapitola

25. dubna 2012 v 20:15 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)

Se zatajeným dechem jsem pomalu ťukala jednotlivá písmenka na klávesnici.



Nejdřív A, tu malou potvůrku. Ruce se mi tak klepaly, že jsem správnou klávesu stiskla až na třetí pokus. Normálně píšu na klávesnici rychle, ale najednou se mi zatmívalo před očima a já nemohla najít správnou klávesu. Vzpomínala jsem na náš společný tábor. Na konci léta, kdy už po ránu a v noci byla potřeba mikina, kdy ale slunce mělo pořád sílu vyhřát den a otevřít květy slunečnic mě dal Oliver pusu. Malou kamarádskou pusu. Tenkrát pro mě nic neznamenala, pokládala jsem to za samozřejmost. Dnes bych pro ni udělala cokoliv.

H. Vzpomínala jsem na ty vlahé červencové večery, které jsme u táboráku zpívali písničky, kterým jsme ani za mák nerozuměli, řeka nám ke zpěvu šuměla a Oliver mi opékal buřty. Pamatuji si jeden náš rozhovor. Zeptal se mě: "Myslíš, že nám řeka vypráví?"

"Nevím, ale myslím, že vypráví jen sama sobě. Proč by měla vyprávět partičce vodáků, která bude jen týden vysedávat po jejím boku a pak už je nikdy neuvidí?"

"Proč by nám neměla vyprávět?"

"Proč ano?"

"Nevím, ale bylo by to krásný. Jen si představ, Viktorie, co by nám všechno mohla vyprávět. Příběhy, kdo se tu s kým líbal…"

"Ty jsi magor." Utnula jsem ho tenkrát. Dnes by mě zajímalo, co chtěl ještě říct.

O. Vzpomněla jsem si, jak tenkrát na vodě mi dal svého buřta, když mě spadl do ohně. Byla to jen maličkost, ale já mu byla tak vděčná… Ten buřt byl totiž poslední.

Chystala jsem se stisknout poslední klávesu. J bylo moje oblíbené písmenko. Jo, dám si jahody. Jo, pojedu s tebou na tábor. Jo, vezmu si tě. Tak jednoduše jsem si tenkrát přestavovala svět. Proč všude hledat složitosti? Proč bych si neměla dát jahody? Proč bych se měla dlouho rozmýšlet, jestli pojedu se svým kamarádem klidně na konec světa? Proč bych si ho nemohla vzít?

Prohlížela jsem si celý ten vzkaz. Jenom malá čtyři písmenka, která jsem mohla kdykoliv smazat. A teď mohly změnit můj život. Co by se mohlo stát horšího než, že by neodepsat? Nic nového pod sluncem.

"Ahoj." Jak prosté, plné nadějí, nevyslovených přání, plné strachu z odmítnutí. Jak velkou sílu může mít jedno slovo?

"Ahoj Viky."

Poznámka: Tohle je úplně poslední díl, nějak jsem si nevšimla, že jsme místo 3. kapitoly minule vydala 3. a 4. kapitolu zároveň, takže tohle berte jako pátou a poslední. Je o ničem asi njvíc ze všech, zato jsem se rozepsala o pocitech. Snad si jí někdy po sobě přečtu ještě jednou. :D
S láskou, Luciebeth.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vika | Web | 26. dubna 2012 v 18:34 | Reagovat

Veľká škoda že je posledná, bol to veľmi zaujímavý príbeh, ktorý som rada čítala, kedže mi samú seba pripomínal. Dúfam že niečo podobné tu ešte niekedy nájdem:)

2 Luciebeth Lonely Samotářka | Web | 26. dubna 2012 v 20:31 | Reagovat

[1]: Jasně, někdy až bude nálada tak napíšu zase nějaký příběh. Zatím mám něco rozepsaného, ale nevík kdy/jestli to dokončím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012