Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

3. Kapitola

9. dubna 2012 v 14:56 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)
Hodiny tiše odtikávaly poslední vteřiny před půlnocí. Byla jsem pevně rozhodnuta. Ten dnešní rozhovor mi dal sílu, abych to udělala. Sebrala jsem se a začala psát.


Ahoj. Nevím, jestli si mě pamatuješ, ale pevně doufám, že ano, protože pro mě tolik znamenáš. Odešel jsi a ani jsi mi nedal čas, abych s tím tvým "sbohem" něco udělala. Hrozně mi chybí ten tvůj smích, tvé oči, chybíš mi ty.
Od té doby, co jsi odešel, jde všechno do háje. Bylo mi jen 10 let, nemyslíš, že to je dost nízký věk na to, abys mi zlomil srdce? Jsem naštvaná. Ani nevíš jak moc, ale hrozně si přeju, aby ses mi vrátil.
Chtěla bych být zase tvá kamarádka. Stačilo by mi jen vidět tvůj smích.
Napiš mi prosím. Nebo zavolej, číslo mám pořád stejné. Chtěla bych tě vidět.
Klikla jsem na tlačítko odeslat.
Bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam…
Hodiny tiše odbíjely půlnoc. Zpečetily osud mé zprávy, která už tiše putovala k adresátovi.
Bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam, bim, bam …
Nezní to moc falešně? Nebyla jsem příliš zoufalá?
Najednou jsme si přála, abych tu zprávu neodeslala. Nový den začal a já ho už předem zkazila zprávou, na kterou mi Oliver určitě nikdy neodpoví. Den, o kterém jsem chtěla, aby byl jiný…

Vypnula jsem počítač a zhasla lampičku. "Nemá cenu trápit se, když den ani nestihnul začít."
Už jsem skoro usnula, když mi zapípal mobil. "Jé, esemeska."
"Máte nový email." Ztuhla jsem. Vždyť Oliverovi jsme zprávu psala před dvaceti minutami, že by mi odpověděl? Srdce mi radostí poskočilo.
V myšlenkách jsem znovu byla v těch starých časech. Tolik starých vzpomínek se mi vyplavovalo zpět. Jak mi maloval na sádru, když jsem si na lyžích zlomila ruku. Pamatovala jsem si ten obrázek, byla to malá včelička a u ní nápis "Bez ruky jsi pořád moje kamarádka." Jak jsme spolu chytali motýli a já měla roztrhlou síťku, tak mi dal tu svojí. Jak jsme jezdili na kolech a on zkoušel jezdit po schodech. Vždycky si s rozbitým kolenem a kolem daleko od něj říkal "zítra to dokážu." Jak jsem mu půjčovala rtěnku na kanadské žertíky. Jak mi na lyžích půjčil rukavice, protože já si je zapomněla na hotelu. Jak jsem mu říkávala, že on je můj Oliver Twist a sledovala jeho úsměv.
To všechno se mi vracelo, jako když si přehráváte videokazetu. Okamžiky z mého života, které se zdály nedůležité, zamknuté ve skříňce ke které jste niky nemohli najít klíč a on se pak někde záhadně objevil. Zdánlivě tak zbytečné okamžiky.
Se zatajeným dechem jsem zapnula počítač a modlila se, ať to modré okno naskočí co nejdříve. Otevřela jsem e-mail. Nová zpráva, rozklikla jsem.
Facebook: Oliver Brizgal přijal/a vaši žádost o přátelství.

Byl to stejný scénář jako měsíc předtím. Ráno jsme vstala, snědla přednatrávenou ovesnou kaši, pospíchala na autobus, spala ve škole, přišla domů a zkontrolovala email. Neodepsal. Zkontrolovala jsem i facebook. Byl online, jako vždycky, ale už měsíc jsem sbírala odvahu mu napsat.
Jeho profil jsem už znala nazpaměť.
Profilová fotka byla sedmá v pořadí. Seděl tam na kolejišti, jak bylo v jeho stylu. Miloval umělecké fotky. Vlasy měl v obličeji a jenom tak seděl. Jakoby na něco čekal.
Část mého já si vždycky při prohlížení té fotky představovala, jak Oliver sedí na kolejích, já tam přijdu a on řekne "čekal jsem na tebe." Obejme mě, políbí a už nikdy nebudeme smutní. Měla jsem tu představu před očima tak dlouho, až mi připadalo, že to je skutečnost.
Vydržela jsem takhle sedět a zírat na jeho fotografie celé hodiny. Takhle to šlo celé týdny. Už jsem začínala mít problémy s tím, co ještě je skutečnost.
Přeci jen se ten den stalo něco zvláštního. Po měsíci a něco mi napsala Sofie. Celý měsíc jsme spolu nemluvily, ani jsem se na ni nepodívala.
"Ahoj, jak se máš?"
"Docela fajn, a ty?" Vždycky jsme s lidmi raději komunikovala někde, kde nemohli vidět můj výraz v tváři. Kde jsem mohla říct, jak jsme šťastná se slzami v očích. Věděla jsem, že by je nezajímala pravda.
"Já se mám dobře, ale chybí mi moje kamarádka."
"Která?"
"Ty víš moc dobře, že ty. Hrozně ráda bych tě viděla a popovídala si s tebou."
Už mě to unavovalo. Vždycky když si se mnou Sofie povídala, tak já jsem obvykle řešila její problémy. "Taky bych tě docela ráda viděla, tak v pondělí se můžeme sejít na chodbě, ty se mi ukážeš a pak každá půjdeme po svých. Své problémy můžeš svěřit i Michaele, ne?"
"Ne, ráda bych si popovídala s tebou. Došlo mi, že tě vůbec neznám."
"Mým problémům bys nerozuměla. Je to moc složitý."
"Tak se mi svěř. To přece kamarádky dělají."
Ano, kamarádky. Pomyslela jsem si hořce. Kamarádky se sobě svěřují. Nakonec ale, proč to nezkusit? "Tak dobře. Chtěla bych jednomu klukovi napsat, jenže se bojím jeho reakce." Takhle by to mohla pochopi i Sofie.
"Tak mu napiš ne? Nemůže se stát nic horšího než, že neodepíše."
"Může. Taky mi může odepsat."
"Já myslela, že to chceš, ne? Aby ti odepsal."
Najednou mi to došlo. Celou tu dobu jsem si myslela, že se bojím toho, že mi Oliver neodepíše. Došlo mi, že jsem se bála toho, že mi odepíše. Ale vždyť já chtěla aby mi odepsal! "Tak já to zkusím. Díky."
"Nemáš zač, ale teď už musím, večeře volá. Uvidíme se v pondělí ve škole?"
"Jo, uvidíme se tam." I když se Sofie ani trochu nezměnila, musela jsem říct, že jsem byla ráda, že mi napsala.

PS: Ta dlouhá pomlka je způsobena tím, že teď píšu něco úplně jiného (hezčího?) a nechci se vracet k téhle jednoduché povídce sesmolené za dva večery, ačkoliv jeden čas pro mě docela dost znamenala. V průběhu dalších dvou týdnů sem přidám poslední dva díly a pak se tu malou kapitolovku všichni vykašleme, ok?
A taky tu možná mám zmatky v časech, ono to není nic moc, ale líbí se mi ten nápad. Je sice trochu depresivní, ale což. :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vika | Web | 10. dubna 2012 v 19:04 | Reagovat

toto nenávidím, aj ja si vždy predstavujem to ako by som to chcela mať ja...ale potom si uvedomím že skutočnosť je iná a že to šťastie z toho bola len moja predstava, ktorá sa nenaplní...:/

2 Charlotte Discharge | E-mail | Web | 11. dubna 2012 v 7:38 | Reagovat

Páni, tak tahle kapitola se ti opravdu povedla! Upřímně, tyhle povídky od tebe přímo zbožňuju. Hrozně rychle jsem se do toho začetla, dokonale jsem se do toho vžila. I z vlastní zkušenosti můžu říct, že si s vypravěčkou dokážu rozumnět.
Hrozně se mi to líbí, tleskám.

3 Vzorek◡‿◡✿Spolehlivy | E-mail | Web | 11. dubna 2012 v 20:27 | Reagovat

Jsi opravdu hloupá, že?.. Já jsem tě nenutila *Hele Jaruno, dělej podívek se sem..*
Nebo snad ano?.. Už jsi snad přečetla (jak říkáš) "nesmyslný název".. Tak si na něj nemusela klikat, nebo ani princezno?..

A podívej se na svůj geschichte.. radši si posadíš okuláre na rypák.. :D Neotravuj!

4 Luciebeth Lonely Samotářka | Web | 11. dubna 2012 v 20:54 | Reagovat

[1]: Jop, život je jen ubohá parodie na naše sny.

[2]: Děkuju, konečně od tebe pořádná recenze.

[3]: To chceš jako poslat moji nahou fotku aby ses přesvědčila, že jsem krásná? Promiň, v tom ti ale nevyhovím. :D

5 Charlotte Discharge | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 14:19 | Reagovat

[4]: Helehele, tvoje recenze taky za moc nestojí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012