Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Duben 2012

Nechte mě být

26. dubna 2012 v 21:00 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Básničky

Nechte mě být,

Nechte mě se smát,

Nechte mě žít,

Nechtě mě ráno spát.

4. Kapitola

25. dubna 2012 v 20:15 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)

Se zatajeným dechem jsem pomalu ťukala jednotlivá písmenka na klávesnici.

V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu

22. dubna 2012 v 12:11 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Jak jde život

Znáte ten trapný pocit, kdy říkáte pravdu, ale uprostřed věty se začnete hrozně smát, že vám nikdo nevěří?
Když třeba někoho přesvědčujete, že někoho jiného opravdu nemilujete, ale on se tváří tak srandovně, že to nevydržíte, hrozně zrudnete a dusíte se smíchy? Ano, ubírá to vašim slovům na autenticitě.
A když někoho přesvědčujete, že na někoho jiného nemyslíte a pak mu omylem pošlete odkaz na jeho fotku s komentářem, že mu to tam vážně sluší, i když ten komentář patřil k fotce někoho úplně jiného?
Nikdo vám nebude věřit, nebojte. A časem si přestanete věřit i vy sami. Pokládáte si naprosto absurdní otázky, které by vás jinak nenapadly. Co když ho vlastně miluju? Co když jsem ten komentář podvědomě psala k jeho fotce?

Ale ne, takovou radost ti, Charlotte, neudělám. Pořád si ještě v tomhle věřím. Docela.


(Miluju tyhle kytky, vypadají úžasně po dešti.)


3. Kapitola

9. dubna 2012 v 14:56 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)
Hodiny tiše odtikávaly poslední vteřiny před půlnocí. Byla jsem pevně rozhodnuta. Ten dnešní rozhovor mi dal sílu, abych to udělala. Sebrala jsem se a začala psát.

Láska má určitě velký význam, jen bych ráda věděla jaký

7. dubna 2012 v 15:31 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Jak jde život
Zbožňuju jaro. Je o trochu lepší, než podzim a o trochu horší, než léto. Jenže, nechápejte mě špatně, ale tohle jaro je na houby. Začalo fajn a opilo nás rohlíkem. Jenže když už se konečně dá jaru říkat jaro, tak je ošklivě, prší, sněží a já se v Jiříkově v baráku bojím dojít si na záchod. Je jedno, jestli je poledne, či půlnoc, ta tma je stejná.
Takže když zrovna nepíšu článek, do ucha mi nekřičí Nirvana a neoplácím kamarádovi šťouchnutí, mám pocit, že za mnou stojí Samara. Teď ten pocit mám sice taky, ale není čas se tím moc zabývat. Konečně jsem po dlouhém filosofickém bádání zjistila k čemu to šťouchání na ksichtoknize vlastně je. Abychom se za ošklivého počasí nebáli.

(Uhádnete, kterou knihu jsem si četla o Hodině Země?)

Maybe, maybe not

6. dubna 2012 v 17:01 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Báj život
V životě bych chtěla udělat spoustu věcí. Neplánuji si ho, protože plány mají k realitě asi tak blízko, jako má můj obličej blízko k bezchybné pleti. Kdyby to tak bylo, bylo by to nádherné, ale nějak to pořád nevychází.
Je vlastně hrozně moc věcí, které bych chtěla stihnout, mám je všechny napsané v sešitě, ale nebudu je sem přepisovat.

Už rok

1. dubna 2012 v 19:36 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Fotografie 2012
Už tady straším rok a den, všimli jste si?
Nejdřív jsem blogu nedávala moc šancí, že mi vydrží déle, než několik měsíců, ale jak vidíte, povedlo se. Za ten rok jsem tu publikovala jen něco málo před 100 článků, ale vydržela jsem blogovat bez pauzy, tak doufám, že tu ještě nějakou chvíli zůstanu.
A ode dneška je to přesně rok, co jsem se začala zajímat o focení, tak proto sem přidávám několik svých fotek z března. Myslím, že od fotek ze začátku se tyhle hodně liší, už jen proto, že fotím svou Dory.
© 2011 - 2012