Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

2. Kapitola

7. března 2012 v 18:30 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)

Ráno bylo hrozné. Kromě připálených toastů jsem musela snést i nepříjemné probuzení ze snu. Zdálo se mi o zelené louce zalité sluncem, utopené v zelených očích. Když jsem ale otevřela oči, první co jsem viděla, byly vykulené, nikoliv zelené, ale modré oči mého bratra. Čekala jsem, že to bude ještě horší, jen jsem nevěděla, že až takhle. Připadalo mi, že s každým dnem padám níže a níže do té hnusné černočerné temnoty.


Sofie se oblejzala se Samem, spolek třídních krav mi vymyslel novou přezdívku a nakonec jsem musela do ředitelny, protože jsem spolužačku prý sprostě urážela a kvůli mně má naraženou ruku. Nikoho nezajímalo, že ona uráží mě ještě víc sprostě a zakopla, aniž bych jí nastavila nohu. A kde byla v tu dobu Sofie? Se Samem, líbali se na lavičce. Pozorovala jsem je s hořkým pohledem a najednou, jakoby mě už nic nedrželo… Přišla jsem za Sofií a řekla jí, co si o ní myslím. Už jsem ztratila všechno a nechtěla jsem se dívat na to, jak všichni kromě mě jsou šťastní. Nejdřív to nechápala, jen na mě divně zírala. "Vicky, nemusíš na mě být naštvaná, že mám kluka. Pořád budeš moje kamarádka."
"Ale já už nechci být tvoje kamarádka. Došlo mi, že si nerozumíme."
"Nechceš si o tom ještě promluvit?"
"Ne." Chtěla jsem, aby to bylo poslední slovo, které jí řeknu.
Když přijel autobus, došlo mi, že Sam nebyl jediný, kdo slyšel, co jsem řekla Sofii. Na zastávce stál Oliver. Poznala jsem ho, cítila jsem jeho pohled. Naše oči se setkaly jen na vteřinu. Stál tam jako dřív, ale jeho rozcuchané vlasy a zelené oči postrádaly život. Díval se do těch mých s jakousi prázdnotou. Přesto v té jediné vteřině jakoby to byl ten kamarád, který mi dal svou zmrzlinu, když mi z té mé spadly kopečky na zem. Najednou mi došlo, že spolu jedeme autobusem a já přesně vím, kam si vždy sedá. Chtěla jsem si s ním promluvit, i kdyby mi řekl jen jediné slovo.

Sedla jsem si přesně naproti němu. Nedíval se na mě, jen pozoroval ubíhající krajinu.
"Nechtěl bys mi něco říct?"
"Není co."
"Sakra Olivere!"

Ignoroval mě, měla jsem strašnou chuť něco udělat. Cokoliv. Políbit ho, dát mu facku, říct jak mi to je líto… Jenže jsem to nedokázala a on vystoupil. Najednou byl pryč. Řekl mi jedinou větu a pak se vypařil. Možná má pravdu. Není nic, co by mi měl říct. Za všechno stejně můžu já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sharanie Loira | Web | 7. března 2012 v 20:31 | Reagovat

K této povídce se mi celkem špatně vyjadřuje, už proto, že je půl deváté a moc mi to nepálí, ale přesto....ta povídka v sobě něco má...něco, co mne zžije s postavou Vicky. Sama moc dobře vím, jaké je, koukat se na kamarádku,která se na chodbě cicmá se svým klukem a ve mě to jen vaří! A k poslednímu odstavci, vždy je co každému říct, ať je to necitelné „jdi do prdele“ a nebo jen „čau“.

2 Bee Shifer | Web | 13. března 2012 v 10:31 | Reagovat

Moc se mi to líbí. Hlavně ten poslední odstavec :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012