Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

1. Kapitola

5. března 2012 v 18:00 | Luciebeth Lonely Samotářka |  Estranged (2012)
Důvěrně známá modrá plocha facebooku se přede mnou rozprostřela, jakoby mě čekala. Nestihla jsem ani zkontrolovat hlavní stránku a už mi napsala. Nevěstilo to nic dobrého. Sofie mi psala, jen když měla depresi, nebo naopak byla naprosto šťastná. Nechtěla jsem jí odpovídat, vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem se vůbec přihlašovala. Toužila jsem snad po tomhle? Věděla jsem, že když neodpovím, Sofie mi tutéž zprávu řekne ve škole, kde nebudu moct kliknout na tlačítko "ignorovat."


"Ahoj." Zvláštní, jakou ta čtyři písmenka mají moc. V případě konverzací mezi Sofií a mnou to znamenalo "klidně se mi svěř, já to nějak přežiju."
Neuběhly ani čtyři vteřiny a už mi přišla zpráva. "Já jsem tak šťastná! Sam se mě zeptal, jestli s ním chci chodit!"
Nikdy jsem Sofii nebrala moc vážně. Myslela jsem si, že to je jenom beznadějně zamilovaná holka, co chce vypadat jako Rihanna. Nevěřila bych, že zrovna ona mi jednou napíše, že chodí s někým, jako je Sam. Zmátlo mě to, myslela jsem si, že Sam je zamilovaný do mě a duchu jsem si už plánovala, jak ho se samolibým výrazem odmítnu. A teď najednou začal chodit s někým, kdo je moje kamarádka. Nikdy se mi ani trochu nelíbil, ale dělalo mi dobře, když jsem si myslela, že chce mě. Najednou se ve mně rozprostřel zvláštní pocit. Jako bych byla… Sama.
"To vám moc přeju. Ale já musím jít na večeři. Uvidíme se ve škole."
V očích se mi objevily slzy. Kde jsem to skončila? Mám "nejlepší kamarádku" kterou ani nemám moc ráda, jediný kluk, který se mi kdy líbil, o mě prohlásil, že jsem namyšlená a zlá a mě najednou připadá, že jsem tu jediná. Nějak jsem pochopila ty komiksy "Forever alone."

Říkala jsem si: co já vlastně mám?
Moje rodina se skládá z přísného otce, nudné matky, mě a benjamínka rodiny mého malého bratra. Na mě všichni kašlou. Mám jedinou kamarádku, jenom proto, abych nějakou měla. Sofie je naprosto obyčejná průměrně oblíbená a hloupá puberťačka. Je o rok starší a já se děsím, že až mi bude 13 tak budu jako ona. Hloupá, průměrná, zamilovaná…
Jediný kluk, kterého jsem kdy měla ráda, byl můj dříve nejlepší kamarád. Můj jediný opravdový kamarád. Znali jsme se od šesti let. Společně jsme vyrůstali, měnili autíčka za videohry, seděli spolu v lavici… Pak začal být vyšší než já a půjčoval mi svá trička s nápisy "Make rock, not war," nebo obrázky rockových skupin. Nechal si narůst vlasy a já jsem byla jediná holka, která ho zajímala, i když nebyla holka, které by se ani trochu nelíbil.
Nějak se to ale pokazilo. Když mi jednou řekl "Asi tě miluju," všechno se změnilo. Láska dokáže s člověkem pěkně zamávat. Měla jsem ho ráda jenom jako kamaráda, alespoň tehdy. Řekla jsem mu, že ho asi nikdy nebudu mít ráda tak jako on mě a, že bude jenom kamarád. Tehdy mi nedošlo, jak jsem mu tím ublížila. Koneckonců, byla jsem jenom malá desetiletá holka. Zeptala jsem se ho, jestli budeme pořád kamarádi. Tehdy mi zlomil srdce, když řekl "ne."
Už jsou to dva roky a tři měsíce a pořád mi chybí. Jeho zelené oči, jeho milý úsměv a věčně rozcuchané vlasy. Občas ho vídám na chodbě. Vůbec se nezměnil, jen postrádá tu jiskru v oku. Hrozně bych mu chtěla říct, jak mě to mrzí, že už ho nikdy neuvidím se smát. Že už spolu nikdy nebudeme pojídat popcorn u animovaných filmů. Beztak je určitě vyměnil za porno.
Odešel pryč a jediné co mi po něm zbylo je tričko "Back off bitch" a malý lísteček ze čtvrté třídy "Oggy a švábi jsou stejně nejlepší doják." Nejhorší je, že není nikdo, kdo by mi pomohl. Sofie ví jen, že to byl nějaký můj kamarád a moje štěstí nebo neštěstí ji upřímně nezajímá. Nepochopila by to, ona nikdy nikoho neměla opravdu ráda. Nepochopila by, co je na nápisu "Oggy a švábi jsou stejně nejlepší doják" magického. Nezná sílu vzpomínek.
V noci jsem nemohla usnout, pořád jsem se převalovala sem a tam a přemýšlela o tom nebohém popcornu, který jsme tenkrát zašlapali do koberce, protože jak jsme se smáli, tak nám padal z rukou, o jeho úžasném sepraném tričku "Love your friend" které mi musel půjčovat, o těch úkolech co za mě psal, když jsem byla moc nemocná a líná napsat si je sama a o všech těch odpoledních která jsme byli spolu.

PS: Pokud jste to dočetli do konce, zajímá mě váš názor. A pokud ne, raději mi nic nepište, vaše "hezký" mě nezajímá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Discharge | E-mail | Web | 7. března 2012 v 12:46 | Reagovat

Já se do té povídky totálně vžila, mám pocit, že to snad píšeš o mě, i když ne, mě to tak přijde, je to moc povedený. Hrozně se mi líbí ten tvůj typický sarkazmus co máš v povídkách.

2 Sharanie Loira | Web | 7. března 2012 v 20:04 | Reagovat

Já mám také takovou „Sofii“, vlastně 2. Ale řekni, každý by nějakou měl mít....je lepší poslouchat, jak ti někdo píše, že je zamilovaný, pokaždé do někoho jiného, než to samotná prožívat.

3 Luciebeth Lonely (Samotářka) | E-mail | Web | 7. března 2012 v 20:06 | Reagovat

[1]: No, o tobě nepíšu, ale když si to tak čtu, taky mi tě to připomíná.

[2]: Moje "Sofie" mi leze pěkně na nervy. :D

4 Vika | Web | 6. dubna 2012 v 21:15 | Reagovat

čítanie príbehov síce nemám veľmi v láske, ale toto je niečo úžasné... úplne mi to pripomína istú situáciu čo sa mi možno eštelen pred mesiacom stala..je naozaj ťažké na niečo také zabudnúť, pretože tie spomienky ostanú navždy...ale zrazu som si povedala že to už nevrátim a už to nikdy nebude ako predtým...takže sa snažím na tie spomienky nemyslieť...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012