Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Část V – Vlčí máky

19. července 2011 v 14:17 | Samotářka
Začíná pořádný děj... :)


...
Jakmile jsem odešla dál od budovy, udělalo se mi trochu lépe. Pořád ale doznívala hudba. Utíkala jsem.
Celý život jen utíkám. Sedím na jakémsi vyvýšeném můstku a střípky problémů házím pod sebe. Za ta léta už se ale nakupily. Pomalu se v nich začínám topit. Já ale nemám tu sílu, abych je všechny vyřešila. Alespoň ještě jednou, naposledy musím uniknout od tohoto pokryteckého světa.

Bože, jsem tak falešná, tvářím se, že mě nic nerozhází a pak se v koutku vybrečím. Nenávidím všechny ty, kterým říkám "nejlepší přátelé." Petvařování ale stojí námahu. Každý den vyčerpaná padám se slzami v očích do kouta a přitulím se ke svému nejoblíbenějšímu plyšákovi - medvídkovi, kterého jsem v pěti letech dostala od mámy. Nemám sílu řešit ty problémy, je to jako začarovaný kruh. Musím utíkat.

Nevzpomínám si, jak dlouho jsem běžela, ale najednou jsem se dostala k útesům. Klidné moře o ně potichu šplouchalo. Netušila jsem, jak to, že jsem až u moře - vždyť škola se nacházela od něj asi dvacet kilometrů…
Kolem bylo pole, obarvené zlatavou září pozdního léta. Kolem rostly vlčí máky. Lehký větřík se do nich jemně opíral a zapadající slunce je pokrývalo zlatem. Cítila jsem bezstarostnost. Jako tehdy, když jsem byla jen malá holčička, co se nemohla dočkat první třídy.

Bylo to 24. Srpna roku 1999, chvíli po tom, co mi bylo šest. Kolem bylo pole osázené pšenicí, kterou místy doplňovaly vlčí máky. Tehdy jsem si ten vlčí mák utrhla a maminka mi ho zapletla do vlasů. Vzala jsem si i pšeničný klásek a šimrala jím rodiče po nose. Všichni jsme se smáli a lehli si na pole.

Jak ráda bych se do těch dob vrátila.

Zamyšlená jsem si vzala obilný klas do ruky a zapletla jsem si vlčí mák do vlasů. Zatímco jsem vzpomínala na staré časy, ozvaly se za mnou něčí kroky, které mne vytrhly z nostalgie toho západu slunce. Rychle jsem se otočila.

Část IV - Část VI - nenapsána
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Discharge | E-mail | Web | 19. července 2011 v 19:07 | Reagovat

Musím se přiznat, že jsi mě moc inspirovala v mé povídce. Máš to moc krásně napsané, i když by mi v mé povídce nevyhovovat ten ostrý sarkazmus. Ale - nejdřív jsem myslela, že to bude totální trága, pak, po přečtení této částy, jsempřipletla do příběhu další osobu a udělala z toho "romantickou kapitolu". Vlčí máky a útesy, obilí...romantika! Krásně napsané, přeze všechno - máš velký talent.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012