Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Jediná nevinná duše tohoto světa

6. dubna 2011 v 20:13 | Samotářka |  Povídky
První povídka. První depresivní povídka. Co přijde pak? První láska? Nevím, ale jsem ráda. Opar nevědomosti je někdy krásnější, než nože pravdy. Neboť vše má svůj řád, a moc dlouho jej lidé narušovaly. A tak žijme teď a tady, minulost byla a zítřek nikdy nebude. Protože dnes je dnes, a zítra bude zase dnes. Proč to lidstvo nepochopilo? Vždyť je to tak jednoduché. Jako třetí sloupec v minulém čase v angličtině. Učí se v devítce, ale základ pochopí i šesťáci. Jen já se dokola ptám "proč?"



Psáno ve třetí osobě. Snad se vám bude líbit. ;)

Dešťové kapky s pleskáním dopadaly na zaprášený chodník. Snad byly unavené špínou tohoto světa, ale možná, že se jen přizpůsobovaly koloběhu vody. Všechno musí mít svůj řád. Některým se nepodařilo dopadnout na zem, ale pleskaly na pestrobarevné deštníky zamračených lidí. Lidí, které je lepší nepoznat. Lidí, kterým vadila snad každá věc, kromě peněz. Na všechno nadávali. Občas kolem projelo auto a pocákalo je vodou z kaluží, to nadávali ještě víc. V tom jednotvárném pekle životem unavených lidí, se však skrývala jedna malá nevinná duše. Byla to malá, asi pětiletá holčička.

Zrzavé vlásky měla stažené do copu, zelené oči jí jiskřily nadšením, že uprosila maminku k tomu, aby mohly spolu jít do ZOO podívat se na zvířátka.
Její růžová pláštěnka s kytičkami se výborně hodila k rozevláté sukni stejné barvy. Oranžové holínky roztomile ťapaly v loužích a cákaly všude kolem spoustu vody.

Ta malá nevnímala nadávky kolemjdoucích, beztak jim nerozuměla. Její maminka kráčela pár kroků za ní. Pečlivě se vyhýbala každé kaluži, aby si nepošpinila černé lodičky, nebo dokonce nerozcuchala umně zapletený drdol. Když jí zazvonil telefon a ona se zastavila, aby mohla přijmout hovor, tak malá holčička spatřila vytoužený nápis ZOO a rozběhla se směrem přes ulici. Maminka byla tak zaneprázdněná hovorem s jakýmsi nerudným zákazníkem, než aby si všimla, že její dcera sama přebíhá silnici mimo přechod. Nevšimla si ani, že se ze zatáčky velkou rychlostí vyřítil velký černý náklaďák vezoucí dřevo.

Bylo už pozdě zastavit, tak řidič jen zavřel oči s tichou motlitbou vyslanou směrem k zamračenému nebi "ať to přežije." Ve stejný okamžik maminka típla hovor a rozhlédla se kolem. Náklaďák se řítil přímo na její malou holčičku! Ta chuděrka už ani nekřičela, jen s vytřeštěnýma očima pozorovala blížící se auto. Matka se rychle rozběhla směrem k dceři. Už bylo ale pozdě. Její jediná dcera zmizela pod koly starého zaprášeného ohavného náklaďáku. Jakožto sekretářka, a někdo kdo celou dobu školní docházky vyhrával matematické soutěže, rychle vypočítala jaká je pravděpodobnost, že její malá holčička přežije.
Zatmělo se jí před očima. Rychle zamrkala, ale obraz jí kazily malé černé tečičky tančící polku na jejích kontaktních čočkách. Znovu rychle zamžourala do dálky, už viděla. Sice trochu rozmazaně ale přece. Malá zrzavá holčička už nebyla vidět, jak se kolem ní vytvořil hlouček zvědavců. Matka se rychle rozběhla a lidi odstrčila. To co viděla, bolelo. Bezvládné tělo leželo na asfaltu. Chtěla křičet a zabít toho kdo jí to udělal. Místo toho, ale jen roztřesenou rukou vzala mobil a… omdlela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nvinná | 7. dubna 2011 v 13:38 | Reagovat

je to pěkné, takové drastické,ale psala jsi to s citem a málem jsem se u toho rozbrečela u toho konce.

2 Lily | Web | 8. dubna 2011 v 20:26 | Reagovat

mockrát děkuji :?) ptala jses jak jsem vyfotila tu kapku (mimochodem, máš pravdu, dát do do modra, je to O2!! :D).. no, pustila jsem kohoutek, aby mi jen kapal a pak se snažila kombinací krátkého času závěrky a správného zaostření chytit ten správný moment :) popravdě, zdařila se tak 1 z deseti :D

3 Samotářka | Web | 9. dubna 2011 v 13:18 | Reagovat

[1]: Heh, díky. Ale nechápu proč to všem přijde drastické? ;D

[2]: takže metoda pokus omyl? :D
PS: Opravdu nevím za co děkuješ, za krásu se neděkuje, ani za talent. ;)

4 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 20. května 2011 v 12:54 | Reagovat

Rozhodně zajímavá miniaturka pro psaní máš rozhodně talent. Líbil se mi začátek o dešti.
Co se týče příběhu samotného, přišlo mi to psané hodně na efekt a dívčina nevinnost vlastně nakonec neměla žádný smysl. Kdyby jsi to vypustila, fungovalo by to i bez toho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012