Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Hedvábný papír promáčený slzami

26. dubna 2011 v 20:32 | Samotářka |  Povídky
Věděli jste, že už ve starověkém Římě se studovala filosofie? Jo, úvahy o životě, to je moje. :)

Znáte ten pocit, když dostanete úplně novou věc? Nedočkavost, vzrušení, štěstí. Jako v občance: potřeba vlastnit je jednou ze základních potřeb člověka. Tato potřeba není nikdy plně uspokojena.

Tento psychologický příběh (krapet depresivní) je založen na tomto pocitu. Jste rádi, že mát něco nádherného, ale víte, že už to nikdy nepoužijete. Nebo snad ano? Hodně myšlenkové. Ano, je to hrůza, ale tady jde o pocity.

...


Se slzami v očích trhám balicí papír od dalšího dárku, kterým mne chtěli rodiče rozveselit. Je to deník. Nádherný. Béžové desky obkládané červenými listy a v rohu malé červenooranžové srdce s malou záplatkou. Pod tím je nápis, který v překladu znamená "náplast na zlomené srdce." Na boku je malé bronzové zavírání a k němu umně vypracovaný klíček. Přiložena k němu byla i malá propiska ve tvaru ptačího pírka. Nalistuji první stranu. Hedvábný zažloutlý papír tak láká, že má nová propiska nezaváhá a rychle škrábe text:


"Milý deníčku,
zvláštní, že nesnáším toto oslovení a přesto ho používám. Je smutné, že můj první zápisek je zároveň i poslední. Život je dar, který se dává neuváženě. Ne každý si ho zaslouží. Proč tohle dělám?

Všechno začalo před třemi lety. Jedno osamělé léto, jedna louka, jeden pohled… Stála jsem tam a vítr mi čechral vlasy. Ostatní děti si hráli, jen mě si nikdo nevšiml. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nula. Od té doby jsem nežila, jen přežívala. Až minulý rok přišel On. Ladnými kroky naučenými v tanečních kam chodil, se objevil v mém životě. Jeho dlouhé rozevláté vlasy mi zabalily srdce a jasně zelené oči do něj vypálily jediné slovo. Láska. Usmál se na mne tím svým pokřiveným úsměvem a já věděla, že je ten pravý.

Bože, já naivka. Dodnes toho lituji. Do všech možných deníků jsem si kreslila srdíčka, počítala love pravděpodobnost našich jmen a usmívala se jako měsíček na hnoji.

Pak jsem mu to řekla. Bylo to asi minulý týden a vyznělo to zhruba takhle: "Víš, no… nechtěl bys někam dneska zajít?" Pohlédl na mne, jako kdybych spadla s Marsu, nezvládl ani nic říct. Já jen "zapomeň na to."

Už chápeš? Já vím, že jsi jen obyčejný kus papíru, ale snad dokážeš pochopit, jak strašně mi onehdy bylo. Cítila jsem se jako absolutní nula, chápeš to? Nicka s velkým N. Ano, jsem srab. Celý život utíkám od nepříjemných věcí. Píšeme písemku, já chybím, mám se někomu omluvit, jen kuňknu "promiň," tak jak se mám porvat se životem? Promiň, ale na tohle já nemám. Už nemůžu… Nedokážu jít dál jako by se nic nestalo. Nedokážu žít. Já se vlastně ani nedokážu zabít.
Ta žiletka vedle mne leží netknutá. Bojím se, že se pořežu. Taková ironie. Život je vlastně jedna velká fraška. Jenže abych v něm žila, na to nemám smysl pro humor.

Kašlu na to. Nemám odvahu se zabít. Budu radši vzorná dcera, vzorná školačka i kamarádka. Přestanu si stěžovat a až budu velká, budu pomáhat v rozvojových zemích. Opravím si čtyřku z matematiky. Najdu si přátele a uklidím si v pokoji. Ne, to poslední ne.
Ale jedno vím. Už nikdy nebudu tak šťastná, jako v ten den, kdy se na mě usmál. Jsem tak hloupá!"

"Ne, já nikdy nic nedokončím." Řeknu a vyhodím žiletku ven z okna.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peťa | Web | 3. května 2011 v 20:21 | Reagovat

POdobné pocity znám. Je lepší občas všechno ventilovat a džet si od těla...

2 Nevinná | Web | 15. května 2011 v 6:31 | Reagovat

Souhlasím s [1]: prostě vypni a zamkni se v kokoji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012