Kdyby umění mělo nohy, koplo by mě do zadku... (Luciebeth)

PS: Je těžký uvěřit tomu, že tenhle blog fakt skončil... A zabíhání novýho je práce pro vraha, takže než začnu tak nějak posílat odkazy, bude to chvilku trvat. Dejte mi čas do konce týdne. ;)

Černá kočka na náhrobku

21. dubna 2011 v 16:02 | Samotářka |  Povídky
Nepříliš povedená, celkem dost uhozená, ale má něco do sebe. Asi jako čokoládová zmrzlina. Obyčejná, stará ale přesto tak přitahující, že denně vyhrává nad fascinujícími příchutěmi chili, mentosek, či meruňky.

Zvláštní, jízlivé vyprávění o krutosti, bezohlednosti, a beznaděje.
...


Pomalu svítalo. Bledé sluneční paprsky opatrně ozařovaly vlhkou zem. Studený severní vítr vál mezi hroby. Ticho rušilo kromě syčení větru ale i něco jiného. Že by dusot hlíny a štěrku? Ano, ale na hřbitově bylo ještě zavřeno. Kdo to tedy mohl být? Kdosi odhazoval zmrzlou zeminu. Hrobník?


Ano, starý, vysoký muž kopal hrob mladé dívce. Včera měla pohřeb. Proč? To je jisté, spáchala sebevraždu. Proč? To vím jen já a ten hrobník. Ale on vám to neřekne. Proč? Podívejte se mu do očí. Leskne se v nich vina. Laskavý muž, s její smrtí nemá nic společného. Proč se tedy kaje? Zeptejte se ho. Neodpoví vám.
Chcete to vědět? Nemusíte. Můžete se vrátit do své vyhřáté postele a žít dál své povrchní životy.
A, nebo si vezměte teplou bundu a pojďte. Možná se s vámi rozdělím o ten příběh.
Možná bych se vám nejdřív ale měla představit, že? Prý je to slušnost. Možná mě ještě ani nevidíte. Podívejte se, ležím na tom náhrobku. Že tam nikdo není? Ale je. Stará olezlá černá kočka. Neříkejte mi stará. Nejsem stará. Je mi 28 lidských let.
Tak já jdu vyprávět, ať to stihnu, než to ten hrobník dokope.
"Ta holka se jmenovala Natálie. Natálie Vrbová. Bylo jí čerstvých 28. Tehdy se rozešla s tímhle hrobníkem. Měla ho za vola. Nemilovala ho. Potřebovala prachy a on je měl. Hrála s ním takovou hru. Byla to mrcha. Nezasloužila si, být milována. Ale on ji miloval. Víc než si kdokoliv jiný dokáže představit.
Od té noci, co se s ním rozešla, jí ale cosi chybělo. Každou noc ji doprovázela ta samá noční můra pořád dokolečka.
Každou noc ten samý sen: "sedí na lavičce a čeká na autobus, náhle k ní ale přiběhne pes. Popadne ji za nohavici a táhne. Nepřestane, dokud ji neodtáhne na hřbitov. Tam k ní zády stojí kdosi v kápi a pomalu se otáčí."
Vždycky měla takový strach, že než se dotyčný stihl otočit, tak se probudila. Ten sen se jí zdál každou noc. Podezírala hrobníka, že má prsty v čarodějnictví, tak za ním zašla.
Pokrčil rameny, ale snažil se jí pomoct. Poradil jí, aby zjistila, kdo tam na tom hřbitově stojí.
Tu noc se jí ten sen zdál znovu. Ona se ale neprobudila a nechala dotyčného se otočit.
Otočil se a řekl: "asi mě poznáváš. Ano, jsem to já. Patrik. Kvůli tobě jsem se zabil. Úplně zbytečně. Teď už vím, že mi za to vůbec nestojíš, jenže už je pozdě, co? Za to se ti ale pomstím. Každou noc tu budu. Už nikdy tě neopustím." Vyděšená Natálie se probudila.
Ten sen se pořád opakoval. Až z toho zešílela. Spáchala sebevraždu. Konec příběhu, ale nelitujte jí. Zaslouží si to. Ublížila každému, nakonec i sobě…
Jistě se ale ptáte, jak tohle všechno vím, že? Já vám to teda řeknu. Já jsem Natálie Vrbová.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vysmátá | Web | 21. dubna 2011 v 18:59 | Reagovat

Líbí se mi nápad i "zápletka", ale nelíbí se mi ten způsob ptaní a odpovídání, působí to dosti rušivě. Zkusila bych to napsat nějak víc tajemně, koneckonců hřbitovy jsou pro psaní ideální téma :D
P.S. vůbec nejsem morbidní :D

2 Samotářka | Web | 26. dubna 2011 v 20:38 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, je to zvláštní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2011 - 2012